Mononukleóza - přišla za mnou z nějakého důvodu?

Už je to tři dny, co jsem se dozvěděla, že má mononukleózu. Od začátku jsem věděla, že to není nic vážného, že si jen musím poležet a držet dietu. Dokonce ani nehrozí nějaké trvalé poškození jater. Ale i tak mě to docela vzalo. Najednou jsem se musela vzdát všech plánů na pár týdnů dopředu a smířit se s tím, že prostě nebudu všude, což pro mě není jednoduché, jsem ten typ člověka, co nesmí nikde chybět, ale někdy není všechno tak, jak si přejeme. Navíc jsem nikdy nebyla nějak vážněji nemocná, ani jsem neměla zlomenou nohu, zkrátka nic, co by mě omezovalo. A najednou..

Na jednu stránku, je to taková milá nemoc. Vlastně mě skoro nic nebolí, jen se občas cítím tak zvláštně unavená. Pro lidi, kteří mají dostatečné zásoby tuku asi nebude problémem ani dieta, která mě naopak nedělá moc dobře. Už tak jsem hodně hubená a kvůli nemoci mám už dvě kila dole. Ale věřím, že se mi podaří zase nabrat.

Ono to možná přišlo z nějakého důvodu. Prostě si mám na chvíli od všech a od všeho odpočinout, srovnat si myšlenky v hlavě, uvědomit si svoje kvality a hodnoty, na které často zapomínám kvůli srovnávání s ostatními (viz minulý článek). Až to překonám, což doufám moc dlouho nepotrvá, chtěla bych začít žít jinak. Ne nijak extrémně změnit životní styl. Ono to stejně hned nepůjde, ještě pár měsíců po návratu mezi lidi budu muset být víceméně v klidu a vyhýbat se některým potravinám, takže o jídle a pohybu ani tak nemluvím. Spíš jde o pohled na některé věci, důvěru v sebe, rovnováhu ve vztazích a tak dále.
Chtěla bych být víc v klidu, nezaobírat se svými domněnkami a ze všeho nejvíc - mít se ráda. Protože když nad tím během léčení se nyní přemýšlím, zjišťuji, že vlastně sama sobě vůbec nevěřím. Dokonce jsem přesvědčena, že nezvládnu činnosti, které běžně zvládám. Například si stále vybarvuji sama sebe jako člověka, který se nedokáže bavit s cizími lidmi, i když jsem již prožila spoustu případů, ve kterých s tím nebyl problém, tak nevím co se mnou je. Máte to někdo stejně? Jste k sobě taky příliš kritičtí a dokola si v hlavě omíláte všechno, co řeknete a analyzujete, jak moc to bylo nevhodné a trapné? Toho bych se chtěla zbavit.
Jen se trochu bojím, že návrat mezi lidi zase spustí koloběh negativních myšlenek ohledně mojí osoby. Chtěla bych se vykašlat na názory druhých, ale jestli mi někdo bude neustále opakovat, jak moc jsem hubená, možná nebudu tolik silná, abych se i přes to měla ráda. A nebo možná budu...