O mně a nesplněných očekáváních

Znáte to? Když nedokážete udělat věci tak, jak chcete? Když vaše fantazie a myšlenky jsou zkrátka někde daleko vepředu a vy nejste schopni naplnit vaše očekávání? 

Jako malá jsem ráda kreslila, nejčastěji nejrůznější víly a princezny s šaty posetými drahokamy, s vlečkou vznášející se ve svěžím jarním vzduchu, s vlasy až na zem, které se třpytily pod každým paprskem zacházejícího slunce. Vždy jsem měla před očima nádhernou scenérii, kouzelnou magickou přírodu a nekonečnou krásu princezen a víl. V mé hlavě všechno vypadalo překrásně, ale moje ruce nezvládly tato kouzla převést na papír, ať se snažily sebevíc, půvabná říše z mé hlavy se schovala někam za dětskou kresbu, která možná byla hezká, ale moje očekávání se tím nenaplnila. 

Ale tak je to se vším. Neustále mám velká očekávání, a když následně věci nevychází podle mých představ, jsem zklamaná. Někdy to vyjde, občas je to možná dokonce lepší, ale někdy prostě věci nedopadnou tak, jak si je v mysli předem vybásním. Nakonec s dokonalé básničky zbyde jen pár nezrýmovaných veršů, které by možná pro někoho znamenaly celý svět, ale pro mě ne. Já jsem od toho chtěla víc. Nedokážu se spokojit s možností, že můj život je průměrný, ale o co víc, že průměrný bude. 

Poslední dobou přemýšlím hodně nad budoucností, ještě mám sice dva roky čas, než se rozhodnu kam dál, ale už jsem si tak nějak všimla, jak čas rychle letí, i vy? A já se trochu obávám, že si nevyberu správně, že ztratím věci, které miluji pro jiné, které mi je nedokáží nenahradit. Bojím se, že moje představa dokonalého života se rozplyne a já nedostanu druhou šanci. Naší budoucnost si utváříme jen jednou, a tolika lidem to nevyšlo, tolik lidí stále očekává od života víc. Tolik z nich si nesplnilo svůj největší sen. Ale já nechci být jedním z nich. Já nevím... je správné očekávat od života víc? Nebo bych měla být skromným člověkem, který se spokojí s málem a který všechny dojímá tím, jak k životu nic nepotřebuje. Ale přiznejme si, kolik takových lidí opravdu existuje. Kolik z nich vážně nikdy nezatoužilo nakouknout do tajů toho velkého neprozkoumaného světa. Ale možná protože nemají velká očekávání, tak jsou šťastní. 

Ale já bych chtěla v životě něco dokázat, chtěla bych, aby po mně něco zbylo, abych někomu pomohla, abych něco zažila. Chci být výjimečná, chci se odlišovat, chci se smát, chci brečet. Možná toho chci moc, ale znovu se ptám, opravdu je to špatně? Je špatně nebýt v tomto ohledu skromný? 
Já si myslím, že ne. Ale vím, že mít očekávání špatné je. Můžu něco chtít, něco si přát o něco v duchu prosit, ale pokud budu očekávat, že věci budou tak a tak, většinou nakonec budu zklamaná. A rozhodně mě to neposune nikam dál. 

"Doufejte, ale nikdy neočekávejte. Dívejte se vpřed, ale nikdy nečekejte"