Proč se smějeme lidem kvůli jejich oblečení?

Dnes jsme byli lyžovat. Parkoviště plné aut, sjezdovka plná lidí a restaurace přeplněna vyhládlými lyžaři. Samozřejmě se všichni rozhodli jít lyžovat, když je konečně sníh. Abych byla upřímná, lyžování nebylo to, co mě na dnešní akci nejvíc bavilo. Nejraději ze všeho jsem poslouchala rozhovory lidí kolem mě. Poslouchala jsem, jak mluví rodiče s dětmi, jak se k nim chovají. Poslouchala jsem malé děti a jejich dotěrné, ale zároveň roztomilé otázky. Zkrátka jsem přemýšlela nad tím, jaký kdo je. Spousta věcí mě rozesmálo, nad jinými jsem zase zakroutila hlavou. Ale teď proč o tom píši...

Stála jsem ve frontě na vlek, a najednou tam přijel nějaký kluk. Při pohledu na něj jsem se pousmála a už se mi v hlavě vytvářela představa, jak o něm budu vyprávět. Měl na sobě starou kombinézu, hodně starou. Byl docela vysoký, takže to na něm vypadalo vtipně. Pak jsem se ale zastyděla. Uvědomila jsem si, jak jsem se zachovala, byť jen v mé hlavě. Smála jsem se druhému člověku jen proto, co měl na sobě. Jen proto, že mezi tou spoustou vystylingovaných lidí oblečených v těch nejdražších značkách, vypadal jinak. A tak mi to najednou přišlo líto. Bylo mi líto, že jsem se zasmála klukovi, co je možná rád, že má vůbec něco, v čem by mohl lyžovat. 

A je mi líto všech takových lidí. Všech, kteří nemají dostatek peněz, aby zapadli. Protože si myslím, že jsem nebyla jediná, kdo se mu zasmál. Ale kdo z oněch dalších lidí si to později uvědomil stejně jako já? Kolik z těch lidí se nad tím alespoň na chvilku zamyslelo?
Někteří lidé jsou společností zahnáni do kouta a všichni se jim smějí. Ale proč máme potřebu posmívat se někomu, kdo nemá peníze, aby si koupil něco na sebe? Na první pohled se sice smějeme tomu, jak daný člověk vypadá. Ale ve skutečnosti se smějeme tomu, že je chudý.

Nevím, jak se k takovým lidem chovají dospělí, ale nemyslím si, že to bude o moc jiné, než mezi dětmi. A zaslouží si kdokoliv posměch ostatních jen proto, že mu v životě nebylo tolik přáno? Vážně máme zapotřebí se neustále snižovat tím, že se budeme ušklíbat nad lidmi okolo? Nad tím, že někdo nosí jeden svetr? Uznejte sami, jak stupidně to zní, když se nad tím zamyslíte.

Proto se teď ptám vás i sama sebe. Opravdu tolik záleží, na tom co má člověk na sobě? Je to jako soudit knihu podle obalu. Podle něj přeci nepoznáte, jak může být napínavá, vtipná nebo dojemná. Neznáte její příběh, tak proč ji soudit. Představte si, že vám někdo bude o vaši oblíbené knize tvrdit, že si myslí, že je špatná, protože se mu nelíbí její obálka. Zakroutíte nad ním hlavou. Ale vždyť to samé dělá většina z nás při pohledu na lidi. To už je v pořádku?

Proto příště až se podívám na nějakého člověka, vždy budu mít na paměti, že pod tou bezcennou obálkou se může skrývat krásná osobnost.
Stejně jako knihy mají své příběhy, mají i lidé své životy. A tak bychom je neměli soudit, dokud je nepřečteme.