Je mi zle, ze všech těch návodů na to, jak máme správně žít. Z těch milionů článku a videí, sdělujících nám, jak si máme jít za svými sny, jak nic není nemožné, jak s trochou snahy a pozitivními myšlenkami dosáhneme toho, co si tak dlouho přejeme a o co se většina lidí snaží už spoustu let. Nemyslím si, že něco z toho nás doopravdy naučí, jak správně žít. Představte si, že budete sedět rok zavřeni ve svém domě a budete číst příručky typu "Jak na život". A po roce vyjdete z domu mezi lidi, najednou si uvědomíte, že to je trochu těžší, než se píše v knihách. A budete zbytečně jen ze všeho okolo frustrováni.
Jen málo lidí dokáže nemít negativní myšlenky a pocity. O tom přece život je. O tom, že některé věci nás udělají šťastnými, a některé nás naopak rozpláčou nebo rozzlobí. Kdyby bylo všechno okolo jen pozitivní, nevážili bychom si toho. Stejně jako bychom si nevážili dovolené, kdybychom ji měli stále. Nevážili bychom si peněz, kdybychom si mohli koupit vše, po čem by naše srdce plesalo. Ani lásky bychom si tolik necenili, kdybychom si nebyli vědomi toho, jak je křehká a jak lehce nám může proklouznout mezi prsty. A proto musíme v našem životě zažívat i ty horší chvilky, proto musíme být někdy smutní. Jen proto, abychom si uvědomili, jak je život krásný, když se usmíváme.
Neexistuje člověk, který by žil bez chyb. Který by vždy udělal vše, tak jak by měl. A který byl žil život bez strastí a překážek od začátku do konce. Ty chyby děláme od toho, abychom se z nich propříště poučili. Dělat chyby je vlastně asi správně. Proto si myslím, že nám nikdo nemůže dát návod na to, jak žít. Každý z nás si musí tento návod vytvořit sám, v závislosti na tom, co miluje, na tom, čeho lituje a na tom kým chce být. A nikdo ani ten nejmoudřejší člověk na světě, nám nemůže napsat žádný návod, žádný recept, ani instrukce na to jak šťastně žít.
Spousta věcí v tomto ohledu, se lehce řekne. A navíc vše zní tak krásně. Vemte si třeba větu "Buď sám sebou a lidé ti budou mít rádi." Fajn, zní to tak jednoduše, jen budu sama sebou, taková jaká jsem a budu oblíbená.. Ale vždyť takhle to přece nefunguje. Je pravda, že být sám sebou je skvělé, ale opravdu to znamená, že lidi vás budou mít rádi? Znám pár lidí, kteří jsou sami sebou a nikdo je rád nemá, nemají nikoho komu by mohli svěřit svoje trápení. Tito lidé jsou sami sebou, a ostatní se jim smějí. Smějí se jim, za to jak se chovají, za to jak reagují a za to jak vypadají. Ale oni takoví jsou, tak proč jsou celému kolektivu jen pro smích? Na druhou stranu existují lidi, kteří se před ostatními přetvařují. Pokud toho člověka dobře znáte, vidíte tu změnu na první pohled a pomyslíte si "Co to dělá, vždyť ve skutečnosti se chová jinak." Ale lidi ho mají rádi, uznávají ho.
Šikana, nebo chování ji podobné, se vyskytuje v každém kolektivu. Lidé si na vás vždycky něco najdou, a budou vám to pořád připomínat, aby se oni cítili dokonalejší. A možná, že když se jim nic najít nepodaří, prostě si něco vymyslí. Pokud nejste dost silní, zlomí vás to.
Ale sílu nezískáte z článku ani z motivačních videí, sílu v sobě již máte, stačí ji jen objevit tak, že budete žít, jak nejlépe umíte.
Nakonec bych dodala, že samozřejmě jsou kvalitní a smysluplné články a videa, které nás mohou namotivovat, ale ani jeden z nich, vás nenaučí žít.
Ale dá se život vůbec naučit?
Žádné komentáře:
Okomentovat