Kouzlo starých básní...

  K Vánocům jsem od svého tatínka dostala knížku z antikvariátu. Je to jen malá knížka básniček. Je vlastně obyčejná, jenže když jsem ji otevřela, hned jsem věděla, že bude patřit mezi moje cenné věci, takové které k vám promluví, kdokoliv je vezmete do ruky. Tato malý nenápadný dárek na mě dýchl zvláštním kouzlem...

 

Na první stránce je ručně napsaná krátká báseň, jenž se mě dotkla asi nejvíc ze všech. Pod básničkou byl napsán datum 23.8. 61 a podpis - jedno prosté písmeno M. Přesto to písmeno pro někoho muselo hodně znamenat. Možná znázorňovalo jméno jediné lásky, možná štastné možná nešťastné. Nebo ta zamilovanost stále ještě trvá?

  Ale jak se objevila knížka v antikvariátu. Kdo ji tam dal? Někdo, kdo nevěděl, že pro jiného člověka tato knížka mohla znamenat mnoho, nebo dokonce všechno. Někdo, kdo neobjevil kouzlo této knihy, nepřirostl k jejím stránkám ani svým srdcem, ani duší. Nebo ji tam dal vdova či vdovec, žena či muž, protože již zapomněli, jak k ní přišli, nebo prostě zapomenout chtěli?

  Odpovědi na otázky zůstanou navždy jen v energii malé knížečky. Energii dvou lidí, kteří se měli rádi. Kteří se milovali. Kteří bez sebe nemohli být, a přesto možná jejich cesta rozešli na opačné strany, a oba zůstali sami. Nikdy se nedozvím, komu patřila a jaký k ní měl onen člověk vztah. Ale možná je to tak lepší, protože pokaždé když do ní nahlédnu, spatřím to nekonečné tajemství, jež je krásnými slovy provázáno v jejích zažloutlých stránkách.

  Některé básně mi dokonce dokázali i rozbrečet, z některých na mě přišel pocit, jak je život pouhý okamžik, jak vše rychle uteče. Zde máte část jedné ze spousty básní: 

Na líné galeji

Ó mládí, tvá záře, daleká záře

už ztrácí lesk jak hvězda, když se třese

zapadajíc tam na obzoru 

a galej má líná, ta pluje dál.

♥

Tak - na prámu života v potu tváře,

když osud jako dravý proud mne nese

a víry syčí kolem voru - 

odvíjím život, sám a opodál.

♥

Čekám a v srdce večerní žal padá, 

křídly z černého hedvábí mne pleskne

jak vlaštovka, když na jezerem

rozčeří kruhy, kde se dotkla vod. 

♥

Ptáme se: zas, líný chlapče, duše strádá? 

A hlava krotce přikývne a sklesne,

a vzpomínky lkají, jak když šerem 

stříbrně z lip zní teskný doprovod. 

 ♥

I vzlyknu: hle, na jitřním nebi plane 

v purpuru zelená záře - ostrov můj!

Čekáš mě, šťastný okamžiku,

tam v dáli ještě, kde žal nebude?

 ♥

Nechť kormidlo své točíš, kapitáne,

kamkoli chceš - nikde není břeh a sluj? 

Co živ budeš, svou Ameriku

už neobjevíš, smutný Kolumbe?