Přátelství je tak cenné, že se ani nedá koupit..

 "Pravý přítel je ten, který vidí bolest v  tvých očích, zatímco ostatní věří tvému smíchu."

Zdravím vás u dalšího článku,  tentokrát se společně podíváme na jedno ze základních sekcí našeho života. A to přátelství. 

Přátelství je věc, která se nezíská jen tak. I když znám lidi, kteří považují za přítele každého s kým se baví. Já nazývám většinu lidí, se kterými si občas popovídám za známé. I když je vídám denně, třeba ve škole, tak je prostě nemůžu brát jako přátelé.
 Přátelství je podle mě něco jedinečného. Přítel je ten, kdo se o nás zajímá a my zase o něj. Přátelství musí být vzájemné. Přátelé se musí respektovat, tolerovat, ale hlavně se snažit porozumět. Přítel by měl povzbudit, poradit nebo pomoci, ale musí se o to snažit oba, ne jen jeden...
 Já jsem nikdy neměla moc přátel. Ve školce jsem to nesnášela, pár kamarádek jsem tam sice měla, dokonce jsem tam poznala kamarádku, kterou jsem radši poznat neměla. S tou jsem se bavila celých pět let na základní škole a byla to asi moje největší chyba. Byla hodně žárlivá, a tak byla více méně má jediná kamarádka. Později mi ale začala lézt na nervy, takže jsem se s ní bavila asi z nějakého soucitu pro naše dlouholeté "úžasné" přátelství. Ale bylo to čím dál tím horší, proto když ucítíte, že to přestává být ono, buď si s tím člověkem promluvte nebo raději odstupte. Nemá cenu zachovávat přátelství, které vás už přestalo naplňovat. No, škoda, že jsem to nevěděla dřív.
 Teď jsem v prváku na gymnáziu a mám neuvěřitelnou partu sedmi kamarádek! Myslím, že nic víc si člověk přát nemůže. Navzájem se svěřujeme, radíme si a věřte nebo ne, když jsem s nimi je mi vážně krásně. Už máme za sebou spoustu zážitků, na které asi nikdy nezapomenu. Máme se prostě navzájem moc rádi. Ani stejný smysl pro humor nám nechybí, někdy si o nás zřejmě okolí myslí, že nás právě pustili z blázince :D. Ale co je nám do lidí okolo.
  A i když mám tyhle úžasný kamarádky, stále ještě toužím po nějaké opravdové spřízněné duši. Po člověku, který bude stejný jako já, s kterým nebudu mít žádné zábrany, který mi zavolá, když mu budu chybět. Člověka, který se nebude muset ptát jak se mám, protože to bude vědět, protože to vycítí, protože to prostě pozná. Na tuhle osobu pořád čekám, možná je to zas jen nějaký můj ideál za kterým se celý život honím, ale stejně věřím, že jednou najdu někoho, kdo si na mě vzpomene i v obrovském davu přátel okolo a půjde se podívat, kde jsem.