Vzhůru za dobrodružstvím!

Už jste někdy toužili zažít opravdové dobrodružství?
Nebo jste už to nejlepší zažili?
Chcete mi říct, že vy dokonce zažíváte dobrodružství denně? V tom případě vás obdivuji!
  Dobrodružství a volnost jsou dvě věci, které mě dělají opravdu šťastnou. I když je ve svém životě zrovna moc nemám, zatím mi stačí obrázky. Někdy večer, když mám špatnou náladu zajdu si na Pinterest, a projíždím si svou nástěnku. Tam mám uložené všechny nádherné fotografie, takové že když se na ně podívám, musím se usmívat blahem. Závidím těm lidem na fotkách a zároveň k nim cítím docela blízkost. Leckdo by možná nazval tyto lidi blázny, ale já je chápu...

  Včera večer mě napadlo, jaké to asi je žít nenormální život. Vždycky jsem si svůj život představovala tak, jak žijí moji rodiče, tak jak žije drtivá většina lidí. Normální život. Neříkám, že ne krásný, ale normální. Po střední půjdu na vysokou, tam najdu svého manžela, budeme mít spolu krásné děti, a pak spolu zestárneme v malém domku na vesnici. A právě včera jsem si uvědomila, že jsem nikdy ani nepřemýšlela o tom, že by to mohlo být vlastně jinak. Že tohle jen podle jakýchsi pravidel tužkou načrtnutý život. Možná bych mohla kus vygumovat a začít kreslit nanovo. Akorát s tím rozdílem, že tužku vyměním za pestré pastelky a nebudu kopírovat obraz nikoho jiného, i když bych mohla, bylo by to bez práce, ale nebylo by to moje. Možná ale namítnete, že obraz tužkou je také nádherný a mnohdy překoná i ten barevný, ale já vám řeknu jedno - já mám radši pastelky. Nejspíš se budu držet obrysů, ale veřte, že budou duhové.
  Je mi šestnáct. Nemůžu se jen tak sebrat a dělat si to, co bych chtěla. Nemůžu se v noci toulat venku nebo odjet někam na dovolenou. Můj život se točí kolem školy, domova a mého města. Proč nám tedy všechny naučné knížky a články, stále vrývají do hlavy, ať děláme jen to, co nás dělá šťastnými a to, co nás ničí ať opustíme. Ale copak to jde? Copak můžu odejít ze školy? Nemůžu, proto mi zbývá ta druhá poučka - Užívejte každého dne, jakoby byl váš poslední. To zní krásně, ale kdybych věděla, že je dnes můj poslední den, asi tu nebudu sedět u počítače, psát článek a určitě bych nešla do školy. To ale udělat nemůžu, proto mi zbývá jediné. Zažívat malá dobrodružství ve vlastním malém životě. Postupně, ale pomalu zažívat větší a větší dobrodružství. A mohla bych říct, že postupně se dostanu až k úplnému vrcholu, ale to trvdit nebudu, protože dobrodružství ničím nekončí. Nikdy nevyzkouším úplně všechno, nikdy neztratím smysl života.

Vzhůru za dobrodružstvím a ještě dál!