Cítila jsem se spíš na obtíž, než na pomoc. A najednou, jako bych vůbec nic neznamenala, jsem se toužila zahrabat někam hluboko do země, a ještě hlouběji za všechno, co jsem tam řekla a neřekla. A pořád se usmívat, a snažit se působit alespoň trošku sympaticky. Ale kam se dívat? Co s rukama? A co dělat, když není okolo žádná práce? Co třeba pít vodu? Je to lepší než koukat do zdi a předstírat hluboké zamyšlení? No moment, támhle je skvrna od kávy, tak to můžu utřít. A už k ní vesele utíkám s hadříkem v doufání, že až se pak podívám na hodiny, bude alespoň půlhodina pryč. Ale není pryč ani pár vteřin a tak zase popíjím vodu a snažím se naučit nazpaměť seznam věcí "Co je potřeba udělat v neděli".
A najednou přijde vysvobození. Příští týden jdu na snídaně místo večeří! Ne šťastná, ale rozhodně spokojenější, jsem se na sedmou hodinu ranní dopravila do restaurace. A i když ani to nebylo zpočátku úplně ideální, věřte nebo ne, já jsem si to nakonec docela oblíbila.
Přestože vstávání v šest není zrovna dokonalým vykreslením prázdnin (a v momentě i víkendů), ale ten stereotyp mě nějak zvláštně uklidňuje.
Všechno začíná chladným ránem, ačkoli je léto. Poté piji kávu nebo zelený čaj, abych se udržela na nohách a rychle připravuji terasu, než si nějaký nedočkavý host, začne sedat k neprostřenému a ještě orosenému stolu. Pak sleduji, jak se množství hostů zvyšuje. Přijde jeden, dva a najednou je plná restaurace a já nevím kam dřív skočit. Ale baví mě to. A náhle aniž by si někdo všiml jak, je restaurace prázdná a už je jen slyšet cinkání nádobí. Všechno, co bylo špinavé, je najednou čisté. Stoly plné použitého nádobí, jsou připravené na obědy.
Aneb jak jsem četla v jedné knížce.. Nejdřív je řád, potom chaos, a nakonec zase nastane řád. Jeden bez druhého by nemohli existovat, protože ani jeden z nich není hodnotnější, ale právě ten přechod mezi nimi, je to, co je činí nepostradatelnými pro náš život. Jako přechod z léta do podzimu. Nebo ze zimy do jara. Jako když po spoustě horkých dnů, začne pršet a nebo naopak. Připomíná mi to pocit, když necháme plavat, stejně jako papírovou lodičku, věci, které nám v životě nedělají dobře.
Další fenoménem, jsou lidé. Tolik mi jich prošlo před očima, některé si i pamatuju. Ale naprosto skvělé je to, jak je každý naprosto odlišný. A všechno to sledovat, je neskutečně příjemný pocit. Šťastný pár. Jak jsou spolu asi dlouho? Holčička, která si nese mléko ve skleničce a po cestě ke stolu část z něj vycáká po zemi. A já to jdu rychle utřít, než někdo uklouzne. Ale stejně to bylo roztomilé. Němci, kteří se snaží vysvětlit, že chtějí doprostřít ještě další dvě místa. Možná bych se měla učit německy, aby to nemuseli opakovat třikrát. Pan spisovatel Patrik Hartl se svou rodinou. Ten pán mi někoho připomíná. Muž, který se přišel zeptat, jestli je v míchaných vajíčkách mléko, protože má na něj silnou alergii, jak mi vysvětloval lámanou angličtinou. Radši jsem se několikrát ujistila, že tam mléko opravdu není. Dále spousta dvojic mluvících spolu anglicky. Jak a kde se asi poznali?Ale i spousta jednotlivců, nad kterými přemýšlím nejčastěji, protože mě zajímá, jestli má něco do sebe cestovat sám. Možná bych to někdy chtěla vyzkoušet.
A tak hosté přijíždějí, odjíždějí, někteří se sem dokonce i vrací. Někteří mě rozesmějou, nad jinými kroutím hlavou, protože se rádi drží pravidla sníst co nejvíc, i kdyby měli prasknout. Nad logikou některých lidí, mi hlava stojí, ale většinou je z toho alespoň zábavná historka.
A nakonec se všichni, včetně mě, rozprchnou zpátky do svých běžných životů. Každý se svými starostmi. Jedni šťastní, druzí nešťastní. A s paprskem léta na duši se každý z nás bude proplétat bosou nohou mezi křehkými vztahy a mezi každodenními nástrahami svého vlastního života. A až se všechno křehké poláme a střepy nás budou řezat do chodidel, tak přesně potom nastane zase řád, zase klid.
Poslouchám klavír a přemýšlím nad tím, jak tenhle článek ukončit. Původně jsem chtěla sepsat vtipné situace z restaurace, ale najít v oněch věcech jakousi hloubku, mě bavilo mnohem víc. Možná chci jen říct, jak mě hrozně fascinuje to množství lidí, to množství odlišností, množství osudů. A to, že i přesto máme všichni něco společného, a to je to, že se v našem životě pravidelně střídá řád a chaos. Postupně jako roční období, jako den a noc, jako odjezd a příjezd hostů.
Prostě to není jen práce..
Žádné komentáře:
Okomentovat