29. 8. 2017

O mém ránu aneb jak se bojím



Milí čtenáři, ráda bych se s vámi podělila o část mého dnešního dne. Už jsem dlouho nic nepublikovala a je mi to upřímně trochu líto. Tak se pojďme přesvědčit, že jsem ještě nezapomněla psát. 



  Blíží se konec prázdnin. Sluníčko se sice ještě snaží, ale příchod chladného podzimu jsme, alespoň my tady na severu, již zaznamenali. Například dnešní ráno dal o sobě vědět a pouhými sedmi stupni pohrozil, že je možná čas vyměnit balerínky za kozačky s pořádným kožichem. Přeháním, ale na tričko vážně nebylo. Možná se ptáte, co jsem dělala tak brzo ráno venku. Tak vám to povím. Šla jsem na sedmou hodinu do práce (připravovat snídaně nenažraným hladovým hostům, uklízet po nich špinavé nádobí a snažit se mile komunikovat s těmi náročnými, kteří prostě chtějí k snídani omeletu, i když mají na výběr ze spousty dalších jídel. )

  A tak jsem se s velkou námahou vykopala z postele přemýšlíc nad tím, že si svůj poslední prázdninový týden nezasloužím vstávat tak hrozně brzo. Ve svém chlupatém opičím overalu (když ho mám na sobě, je můj život o mnoho jednodušší, věřte mi) jsem udělala vše, co je potřeba. Taťka mě odvezl do práce a já jsem se po čtnácti dnech vydala znova do onoho podniku, který mi i přes počáteční strasti nakonec přinášel trochu radosti. 

„Co tu děláš?“ říká mi Martina, když jsem se převlékla do své číšnícké „uniformy“ a dělala si kafe. Myslela jsem si, že je to jen jeden z jejích vtípků, ale nebyl. Vážně jsem tam neměla být, a moje šéfová se mi to včera snažila zavolat. Zmeškaného hovoru jsem si všimla až pozdě večer, ale protože jsem nenašla žádnou sms, která by mě informovala, že zítra vážně nemusím vstávat ve čtvrt na sedm, tak jsem počítala s tím, že nešlo o nic důležitého. 

  Nedalo se nic dělat, musela jsem se vrátit domů. Hodinku jsem počkala a pak jsem vyšla ven na nedalekou zastávku. Autobus má přece za chvíli jet.. V 7:48...mmnt...je 7:50 a ještě to tu není. Takhle ráno to nemívá zpoždění ne? Za mohutného chrchlání zdejších nepřizpůsobivých občanů jsem se snažila přečíst jízdní řád a měla jsem upřímnou radost, že se mi to povedlo. Až teda do chvíle, kdy mi prozradil, že v 7:48 vůbec nic nejede. Aha, tak musím jet až za hodinu. Co teď? 

  A tak jsem nasadila sluchátka a vydala se do parku sednou si na lavičku. Snažila jsem se, aby si mě nevšiml nikdo z práce (dokonce jsem uvažovala, že se skrčím za křoví), protože se mi vážně nechtělo odpovídat na otázku proč jsem se k nim nevrátila.“ Protože jsem radši byla sama než s váma a protože jsem možná tak trochu introvert“ (ale to už si asi stejně všimli). A tak jsem pár minut seděla na lavičce. V jedný ruce mp4 a v druhý ruce nefunkční mobil, což vysvětluje proč poslouchám písničky z mp4. Pak mě to přestalo bavit a šla jsem dovnitř do parku. Nebyl to moc dobrý nápad, protože tam byla mnohem větší zima a tma.

  Poté jsem zamířila na dětské hřiště a sedla si na mokrou houpačku. Na promočené baleríny se mi nalepily kamínky až jsem se musela usmát. Vždyť to není až tak špatné ráno. Sledovala jsem traktory v plném pracovním nasazení, i když vážně netuším, co dělají traktory v centru města. Jo všechno by to bylo fajn, ale já jsem se bála. Bála jsem se celou tu dobu, protože jsem získala pocit, že je svět nebezpečnej. Bála jsem se aut, že nějaké zastaví nebo že narazím v parku na feťáka. Dala jsem si pozor jestli někdo nesedí v altánu a seriózně jsem přemýšlela o tom, co bych dělala, kdyby ten muž z traktoru vystoupil a rozhodl se mě znásilnit. 

  Každý den slýchám, že si mám dát pozor, až jsem dostala pocit, že jsou lidé nebezpečný. A tak místo abych při procházce přírodou nebo při běhání přemýšlela nad tím, o čem napíšu, nebo prostě o něčem hezkým, paranoidně se ohlížím na všechny strany a v hlavě mi běží nejrůznější scénáře o tom, co všechno se mi může stát. Připadám si jako nemocná, prostě nedokážu myslet na nic jiného. Trnu pokaždé, co kolem mě projede auto.
 A tak se ptám sama sebe i vás, jestli je tohle v pořádku? Jestli všechny ty zprávy o tom, co se kde komu stalo nás pomalu nezavírají do skleněných klecí, ze kterých sice vidíme všechny krásy světa, ale špatně se nám u toho dýchá.
  

2 komentáře:

  1. V tomhle ti celkem rozumím, taky mě napadají podobné scénáře když jdu někde sama, v dnešní době se není čemu divit. Jo a introvert jsem taky :D

    http://ladylenna.blog

    OdpovědětVymazat
  2. I já se bojím. :) Když jsem zrovna v Praze na škole, napadá mě, že bych někam mohla vyrazit, třeba podívat se na noční Prahu, pak mi ale napadne ,,Co když mě někdo zmlátí, okrade...''. Mám ráda lesy a přírodu a když jsem o prázdninách fňukala doma, že nemám co dělat, přítel mi řekl, ať jdu sama někam na výlet za naši ves a já si opět pomyslela ,,Co když tam někdo bude...'', protože z těch lesů na mě jde hrůza. Momentálně jsem zavřená na koleji v Praze a v neděli v poledne na mě někdo klepal a zvonil. Do teď se bojím, protože tu skoro nikdo není a kdyby to byl někdo z recepce, tak má klíče. Tady si ale už nesmím představovat, že jdu do ledničky, která je vedle dveří a za těmi dveřmi někdo stojí nebo by zrovna na ně zaklepal.
    Takže ano, i já jsem pomalu uzavřená do skleněné klece. Svět je sice krásný, můžeme se radovat z maličkostí, ale zároveň na nás v dnešní době číhá nebezpečí na každém kroku... :/

    OdpovědětVymazat