O tom jak povrchnost vládne světem...

Co to vlastně znamená, když o někom řekneme, že je povrchní? Slovník českých synonym toto slovo zařazuje mezi tyto- slova stejného významu: plytký, mělký, nicotný, prázdný, jalový, laciný. Co myslíte, máte pocit, že to sedí na lidi kolem vás? Že to sedí vlastně na celý svět?

Já ten pocit poslední dobou mívám. Ta prázdnota v některých lidech mě nutí k zamyšlení, zda se postupně nestáváme plastovými figurínami, které někdo oblékl do drahých šatů a naprogramoval je tak, aby opakovali stále stejné fráze dokola, které se budou možná tvářit jako hluboce hluboké, ale kdo si všimne, že jsou ve skutečnosti tak mělké, že se v nich nesmočíme ani po kotníky. 

  A tak tu stojíme za sklem, ve kterém se odráží nejtajnější myšlenky, v jejichž hloubce by se dnešní svět utopil, zakazujíc sami sobě ukazovat, co v nás je a volíc si cestu plytkou prázdnotou oblečeni v laciném oblečení, co stojí spoustu peněz a nicotně se usmíváme, abychom skryli, že jsme ve skutečnosti něco víc, než se odvážíme vypustit ven, za tu skleněnou nádobu dokonalosti, do které nás zavřeli naše vlastní myšlenky, nebo možná myšlenky cizích, kterým jsme to dovolili. 

  Svět okolo nás je stále více povrchnější. Stejně jako když si vybíráte šampon, podle značky, obalu a velkého nápisu „Proti třepení konečků“. Tak se vybírají i ostatní věci, od knih až po lidi. Často stačí málo, aby si nás lidé získali, stačí aby se krásně usmáli od ucha k uchu, projevili radost, že nás vidí a řekli nám, jak moc nás mají rádi (a nevadí, že to není pravda) a mají nás v hrsti. Ne každého, ale člověka, který nežije s přesvědčením, že mu stačí pár opravdových přátel, rodina a on sám a jeho životním cílem je dokazovat si, že ho lidé mají rádi a že není tak špatný, jak mu tvrdí jeho mozek a že není tak ošklivý, jak mu šeptá jeho zrcadlo. Zkrátka člověka, který potřebuje, aby ho ostatní měli rádi, protože sám se mít rád nedokáže. A potom stačí opravdu jen jeden úsměv a smažete tím všechno, co o vás dotyčný ví špatného, najednou mu je to jedno. Protože Vy (třeba ten člověk se psím filtrem na obličeji) si s ním chcete popovídat.

  Nedávno jsem četla vyjádření jednoho youtubera, nevím přesně kdo to byl, ale hlavní byla ta myšlenka, kterou vyslal do světa. „Všichni chtějí jen podpisy a fotky, ale kdo z fanoušků si přišel opravdu popovídat?“ Možná pár lidí, pár rozumných lidí, které zajímá i to, co je pod povrchem. Díky za ně. Díky za lidi, kteří hrdě vystoupí ze stáda, které se žene někam dopředu a když se někoho zeptáte kam, tak řekne „Nevím, jdou tam všichni. Zkuste se zeptat toho přede mnou.“ Ale chce to odvahu, být jiným. Protože „ti jiní“ jsou vždycky „ti divní“ a žádný pokrok lidstva tuhle prostou rovnici nikdy nesmaže. Je zakořeněná hluboko v nás. Kolikrát už jsme říkali malým dětem „Nesmějte se mu, on nemůže za to, jak vypadá“ a stejně se budou smát. Dětem nevysvětlíte, co se za tím vším skrývá, že holčička, co se počůrává, je doma zanedbávaná. Dětem nevysvětlíte, že ten kluk, co má problémy s běžnými činnostmi a zapomíná, co mu řeknete, je nemocný. Často to nevysvětlíte ani dospělým, protože oni ho mají za „malýho spratka, co neposlechne“. 

  Někdy máme tendenci takovým lidem dát pořádnou facku, aby si uvědomili, jak hloupé je jejich smýšlení. Ale možná že i my nakonec podlehneme, kývneme se slovy „Jo, je to hroznej spratek“. Ne proto, že by nás ona osoba přesvědčila, ale protože víme, že bychom nikdy nemohli přesvědčit my jí. Otázkou je, zda se tímto nestavíme na úroveň onoho člověka, který ne a ne pochopit, že na mělčině nikdy nedojde k poznání.